BEHIND THE LENS

Od utleho detstvi, a jiz po desetileti, jsem neunavnou pozorovatelkou cloveka. Cloveka, ktereho stvorila priroda, ci Buh, chcete-li, jako jedinecny a neopakovatelny obraz. Obraz originalni, ktery se kazdou odbitou vterinou a kazdym bezdecnym pohybem, meni v neco jedinecneho. Meni se v to, co neni-li zachyceno prave v teto vterine je ztraceno navzdy. Clovek plyne s casem ...
Spolu s prostredim, ve kterem se nachazi, kazdy jedinec po cely svuj zivot maluje stetcem sve bytosti serie bezpoctu originalnich obrazu. Sedavam v kavarnach, v parcich, na mestskych schodech, prochazim ulicemi mest. A vsude ty obrazy vidim ...


Od meho utleho detstvi, a jiz po desetileti, jsem neunavnou posluchackou hudby. A to hudby predevsim zive. Hudby, ktere  tvurcem je clovek, s pomoci Bozi (nepochybne). Hudba plyne s clovekem a s casem. Plyne hudba ziva i reprodukovana. Hudbu lze zaznamenat, nelze ji vsak uchopit...
Na jednom koncertu pod sirym nebem mi kamarad sveril svuj profesionalni fotoaparat a na dlouhou chvíli kamsi zmizel. Po par snimcich jsem se dostala do stavu blizkem stavu tranzu . Myslim, ze to byl prave ten okamzik, kdy se mi dostalo daru v podobe nove lasky, lasky fotograficke.
Hudbu posloucham a na koncerty chodim dal. Mam- li u sebe fotoaparat, zpravidla  si vsak mnoho hlubokych hudebnich zazitku neodnesu. Odnasim si sve obrazky.Nechci-li o hudebni zazitek prijit, se sebezaprenim a po dlouhem premitani nechavam fotoaparat doma. I tak fotim. Alespon ocima ...
Chodim ulicemi, sedavam v kavarnach, parcich, na mestskych schodech. Vsude hraje hudba. Z klaksonu aut, kostelnich zvonic, tramvajovych zvonku, kriku deti, hlasu lidi.
A vsude ty obrazy vidim...